"Někdy je to tady i o štěstí..."

I přes svátky jsme intenzívně pracovali na uskutečnění další cesty do Keni, která byla plánována s odletem 4. 1. a příletem do ČR 28. 2. Narychlo jsme domlouvali s několika farmaceutickými společnostmi a prodejci zdravotnického materiálu jejich dodávky, plánovali další stáž se studenty a zařizovali řadu průvodních dokladů pro keňské celníky. Nakonec se vše podařilo do odletu vyřídit, a tak se opět zdárně odlétalo. Díky opětovnému pochopení letecké společnosti SN Brussels Airlines a jejich zástupkyni paní Valešové jsme mohli přepravit téměř 70 kg zdravotnického materiálu a léků.

Tato cesta měla zahrnovat monitoring a následný výzkum paní profesorky MUDr. Zuzany Brázdové, DrSc., z Masarykovy univerzity v Brně, který se zaměřuje na zdravý vývoj dětí do pěti let života v závislosti na jejich výšce a věku, včetně následných doporučení. Dále se měla uskutečnit v pořadí již druhá stáž studentů medicíny LF ČR, pod vedením MUDr. RNDr. Františka Stejskala Ph.D., lékaře nemocnice Na Bulovce, odborníka na tropické choroby, MUDr. Jarmily Kliesčákové Ph.D., která by měla Dr. Stejslala v polovině délky stáže vystřídat. Současně by měl se skupinou studentů přiletět i MUDr. Michal Dudek, stomatolog, jehož úkolem by mělo být pomoci s dovybavením zubní ambulance a zahájení provozu. Takže úkolů je více než dost.

 

Let z Prahy do Bruselu probíhal celkem normálně. V Praze jsme „uletěli“ následnému přívalovému sněžení a po noci strávené v Bruselu jsem v 10.40 hodin měl odlétat do Keni. Jenže… v Bruselu přes noc nasněžilo a letiště zřejmě zvládlo odklidit jen jednu odletovou dráhu, a tak letadla čekala frontu jako na banány. Tím narůstalo zpoždění téměř všech letadel a to naše nakonec nabralo dvě hodiny. Pak otevřeli vstup na palubu a my se s úlevou uvelebili na sedadlech v předtuše brzkého startu. Jenže, před námi byla ještě spousta letadel připravených na vzlet, a tak jsme další tři hodiny čekali na svých sedadlech v letadle. No, dost děsivé, ale letušky byly pozorné a nabízely vodu, a pak dokonce nějaké jídlo. Po více než pěti hodinách zpoždění jsme vyrazili k rovníku. Let byl celkem dobrý, bez dramatických okamžiků. Do Nairobi jsme dorazili po třetí hodině ranní, a než jsme prošli všemi kontrolami a výdeji zavazadel, byly čtyři hodiny. Rychle jsem odjížděl taxíkem do rezidence paní velvyslankyně. Po dvou hodinách už jsem zase vyrážel naší ambulancí na letiště pro paní profesorku Brázdovou, která právě přiletěla. Cesta byla celkem dobrá, ale majáky a siréna i přesto pomohly k dobré a hlavně rychlé průjezdnosti přes celé Nairobi. Opět jsme se vraceli na rezidenci a připravovali se na následný odjezd do Itiba.

Zhruba okolo poledne jsme vyrazili. Abychom neztráceli čas, kterého na cestu do setmění moc nebylo, zase jsme trochu tu a tam „přihoukli“ ke snadnějšímu průjezdu. Vše probíhalo bez problémů. Zhruba v polovině cesty do Itiba, v Nakuru, jsem měl domluvené setkání s manažerem oční kliniky Lexum z ČR, panem Korčekem, který mi symbolicky předal první brýle z celorepublikové sbírky „Dejme brýle Africe“. Současně jsme během asi hodinového setkání plánovali další možnosti spolupráce jejich oční kliniky a našeho projektu. Pak už jsme zase pádili dál na západ, vstříc našemu Itibu. Pan Korček zase do Nairobi, na setkání s paní velvyslankyní.
Do Itiba jsme přijeli už za tmy, ale ještě v relativně dobrém čase, tedy okolo 21 hodiny. Všichni nás vřele vítali a měli velikou radost z příjezdu lékařky. Prohlídku ambulance a dalších budov jsme nechali na zítra. Cesta nám dala dost zabrat, a tak jsme se rádi usídlili doma.

 

No a ráno začal trochu kolotoč. Prohlídka ambulance, nějaké převazy, při tom jsme s paní profesorkou plánovali následné dny a také měření dětí k jejímu projektu. Museli jsme si nechat vyrobit u místního truhláře takové relativně jednoduché měřící zařízení na děti. Ale jednoduché pro nás. Afričan to nějak nemohl pochopit, a tak jsme použili plyšovou kačenu jako model dítěte. Paní profesorka říkala, že tento projekt zaváděla v mnoha zemích světa přes WHO, ale kachnu jako model dítěte ještě neměla :-). Další velký odstavec bych mohl psát jen o tom, jak probíhala výroba, ale na to není čas. Takže výsledek, máme měřidlo. Sice jsme ho museli sami ještě na mnoha místech zabrousit a taky upravit, aby fungovalo, ale účel splnilo. Následné ráno jsme vyrazili s Elizabeth po okolních kopečcích a navštěvovali matky s dětmi v jejich domcích uplácaných z hlíny a větví. Nejprve se zjišťovaly zdroje potravin, které jsou v oblasti dosažitelné, pak také složení stravy pro děti apod. Následně dostávaly matky doporučení k optimálnímu využití potravin, které mají k dispozici. No a pak teorie přešla k praxi. Začali jsme měřit děti na ambulanci, zapisovat a čísla srovnávat s grafy. Při tom jsme zjistili veliký problém naší oblasti. Po třech měsících kojení, kdy už děti dostávají náhradní stravu, jejich růstová křivka ve více než 28 procentech klesá. Což znamená, že se zastavuje růst a dobrý vývoj dítěte v nejdůležitějším období věku. Takže ty děti, o kterých si myslíme, jak jsou na svůj věk vyspělé, jsou vlastně mnohem starší, ale pořád vypadají dětsky. I naši zdravotníci byli velmi překvapeni a udiveni z tohoto problému. Měření a vážení pokračovalo, matky dostávaly doporučení k nápravě.
Při této práci na ambulanci jsme měli „zpestření“ – například pacienty s úrazy, které vyžadovaly šití, ale i porody včetně „konce pánevního“. Ten vypadal dost dramaticky a už jsme se připravovali na rychlý převoz do nemocnice na císařský řez, ale nakonec se i takto složitý porod povedl, dítě se podařilo oživit a druhý den pak matka spokojeně odcházela domů se svým potomkem.

 

Paní profesorka po třech týdnech odjela zpět do České republiky a já do druhého dne čekal v Nairobi na skupinku studentů – mediků , kteří přilétali s doktorem Stejskalem a doktorem Dudkem. Letadlo zpoždění nemělo, a tak všechno probíhalo podle plánu. Z letiště jsme se přesunuli na zarezervovaný hotel do centra a po nutné hygieně cestovatelů jsme odjížděli na oficiální přivítání s paní velvyslankyní Fuchsovou v její rezidenci. Celý večer probíhal velmi neformálně a v úžasné atmosféře nad pečenými kuřecími křídly. Druhý den jsme ještě zůstali v Nairobi, aby se studenti a lékaři trochu vzpamatovali po dlouhé cestě do Nairobi, kterou měli přes Katar a s nocováním na letišti. Navštívili jsme žirafí sirotčinec a také dům Karen Blixenové (Vzpomínky na Afriku – film s Maryl Streepovou a Robertem Redfordem) a ještě jsme zajeli do nedaleké továrny na korále Kazuri. Pak už jsme se připravovali na cestu do Itiba. Nakoupili potraviny a nějaké věci do ambulance a šli spát.

Ráno jsem ještě se zubařem doktorem Dudkem dojel do speciálního obchodu se zdravotnickým vybavením a nakoupili jsme nejnutnější potřeby pro zubní ambulanci, které nám ještě chybělo. Pak už jsme vyrazili vstříc Itibu. Cesta byla bez problémů a opět jsme nestihli dojet za světla. Ubytovali jsme se a začali vybalovat. Pro domek to je doslova zatěžkávací zkouška. Takový počet cestovatelů v něm ještě nebydlel. Ráno jsme vše prošli, studenty jsem seznámil s provozem a zvyklostmi ambulance i místních lidí a začali jsme pracovat. Doktor Stejskal se skvěle chopil diagnostiky v laboratoři a také vyšetřování pacientů v ambulanci, já zase převazů a čerstvých úrazů taky se studenty, doktor zubař zase chystal zubní ambulanci a dostal k ruce jednu studentku. Byl jsem vážně moc spokojený, jak se z Itiba začíná tvořit skvělá nemocnice.
O pacienty jsme od začátku neměli nouzi. Jak se rozkřiklo, že přijela skupina lékařů, začaly proudit davy. Hlavně tedy před zubní ambulancí. Zubař není v okruhu 50 km od nás na žádnou stranu.

V zubní ambulanci se hlavně provádějí extrakce, protože dlouhotrvající problémy pacientů dovedly jejich zuby do totální destrukce. Trochu je problém s kořeny, protože Afričani je mají o dost silnější. Občas se nám lékař zpotí až na patě, chudák. Jinak je velmi citlivý a dává si hodně záležet, aby pacient netrpěl. Při náznaku bolesti aplikuje znecitlivující injekce. Také se provádějí výplně apod. Zubní středisko se skvěle rozběhlo.

 

Studenti už také šili. Měli jsme několik úrazů od nožů, ale také napadení. Asi dvacetiletého chlapce napadla skupina mužů a mlátila ho klacky. Měl ránu na hlavě, otřes mozku, zřejmě zlomenou ruku v předloktí a zhmožděné koleno. Co nás ale dost znepokojovalo, byla silná bolest břicha pod hrudním košem. Studenti celou noc, každou hodinu, chodili pacienta sledovat. Jak jeho vědomí, tak reakce, měřili tlak a pulz. Utvořili skupinky po dvou a skvěle se práce ujali. Druhý den jsme chlapci dali ruku do sádry a ošetřili koleno, včetně převazu hlavy. Máme ho stále na lůžku a sledujeme. Snad vše bude dobré. Ještě tu noc, kdy přivezli tohoto napadeného, přišla i matka s dcerou, kterou znásilnil její strýc. Eliz udělala vyšetření a po konzultaci s doktorem Stejskalem dívka dostala léky proti otěhotnění, léky proti možnému viru HIV a doporučení do nemocnice na test HIV/AIDS.

Je sobota 31. ledna a odjíždím do Nairobi. Zítra má přiletět další lékařka, MUDr. Kliesčáková, PhD., parazitoložka a lékařka tropické medicíny, přednášející na lékařské fakultě UK v Praze. Taky letí přes Katar, zpoždění se neočekává a její přílet je plánovaný na 13.30 v neděli. Právě mi volala paní velvyslankyně, že v jedné oblasti v Nairobi, pár hodin po tom, co jsem tudy včera projížděl, vybuchla cisterna s benzínem. Údajně je snad víc než sto lidí mrtvých. Třeba to bude i v českých televizních zprávách. No, někdy je to tady i o pořádném kusu štěstí.

Aleš Bárta

OS ADRA > CZ > Press centrum > Články > Seznam článků > "Někdy je to tady i o štěstí..."