Šťastný slunečný den

Přicházím společně s ostatními k provizornímu malému přístřeší, odkud sleduji spolu s kolegy ze srílanské Adry slavnostní otevření prvního domu v našem společném projektu. Po nezbytných proslovech přestřihuji slavnostně pásku a odemykám. Vstupujeme. Uvnitř je vysoký stojan s olejovými lampičkami zdobený tropickými květy. Jeden po druhém zapalujeme knoty ponořené v mističkách s olejem. Domácí pak rozdělávají oheň a na malém plamínku ohřívají mléko. Jakmile se začne vařit a přetékat z hliněné nádoby, tleskáme. S mlékem syčícím v ohni právě do domu vstoupil jeho nový duch.

Vycházíme opět ven a usedáme do stínu palem. Desítky seskupených sousedů poslouchají spolu s námi děkovné řeči. Mluví představitel místní obce, zástupci Adry, i já. Když můžu, vše natáčím. Při dalším proslovu ale pokládám kameru do klína. Mluví nový majitel domu, pan Kithsiri. Hlas se mu třese a do očí vstupují slzy. Po hlavě hladí svou malou dceru a děkuje i za ni. Děkuje za nový dům, který by si sám nikdy nemohl pořídit. Pracuje tvrdě, ale vydělá právě tak na jídlo pro děti a na to, aby mohly chodit do školy. Na nic jiného mu nezbývá. Až se srdce svírá nad tím, jak stále nemůže věřit tomu, že tohle je opravdu jeho dům. Tenhle obrázek se mi vryje do paměti navždy, ač kamera zůstává vypnutá.

Po proslovu nám majitel nabízí sklenici vody – nemusí se vypít, stačí se dotknout sklenice a tím přijmout pozvání do domu na pohoštění (jde o velmi pragmatický zvyk, voda slouží hlavně k výplachu úst po žvýkání betele). Po pohoštění míříme k další rodině. Tady se stavbou teprve začíná, ale sláva je to také veliká. Pokládáme základní kámen. Stát musíme všichni čelem do směru určeného tradicí a to není jen tak. Základy jsou vykopané ve směru jiném a tak se různě kroutíme v jámě, jen abychom byli nasměrování správně. Nakonec se nám to ve všech čtyřech rozích domu daří.

Pokládání základního kamene není jedinou záležitostí, na kterou se vztahují kromě stavebních pravidel i pravidla zcela jiná. Při kreslení plánu jednoduchého dvoupokojového domečku zde architekt musí myslet i na to, že dveře nesmí být proti sobě (protože co by do domu vešlo, to by hned protějšími dveřmi odešlo) nebo že v domě nesmějí být tři okna. Proč, to už ani nikdo pořádně neví, ale lidé přece jen budou z pověrčivosti raději pouštět dovnitř světlo jen dvěma okny než by přidali to nešťastné okno třetí. Našlo se ale pár odvážných... nechme se překvapit, jak se jim bude v tříokenných domech bydlet.
Před odchodem jdeme ještě navštívit domácí rodinu v jejich stávajícím domku. Slepený je z bláta a klacíků a na střeše má palmové listí. Pod ním sedí čtyřicetiletá žena, ale když se blížíme, nereaguje. Od svých dvaceti let je slepá. Po operaci, která se nepovedla, oslepla a přestala chodit. Starají se o ni její staří rodiče.

Čeká nás ještě jedno pokládání základního kamene a snad je to náhoda, že i zde ho nový majitel domu málem neviděl. Tentokrát naštěstí jen málem. Pan Sirisena podstoupil nedávno úspěšnou operaci očí. Dnes poprvé vidí pracovníky ADRA, s kterými už tolikrát mluvil o svém novém domě, a může se dívat, jak základní kámen zapadá do připravené jamky.

Jdeme se ještě podívat na další rozestavěné domy. Paní Babyhamy nás vítá na pozemku, kde má kromě základů domu i zahradu s maniokem, dýněmi, fazolemi, papájou nebo exotickou murundou.
Stále na zahradě pracuje, i když má po úraze v dětství ochrnutou ruku a je jí už sedmdesát let. Ale to není žádný věk, směje se. To moje maminka, to už je stařenka. Kolik že jí je? Ále, to nikdo přesně neví... Paní Babyhamy neměla šťastný život. Tři z jejích osmi dětí spáchaly sebevraždu, jeden syn byl zabit během konfliktu na Srí Lance. Aspoň nyní se na ni usmálo štěstí, říká.

Šťastný slunečný den pomalu končí. Pokračují ale stavební práce na padesáti domech pro další chudé rodiny z okolí městečka Tangalle. Kdo může, pomáhá na stavbě kvalifikovaných dělníkům. Všichni se do nových domů těší. Pokračují i další projekty Adry. Ne všichni lidé zařazení do projektů jsou postižení nebo jinak znevýhodnění. Ti, kteří by mohli být ekonomicky aktivní, ale nemohli nebo neuměli najít práci, se účastní projektu LIFE. Mimo jiné v něm dostávají zapůjčeno vybavení na založení živnosti podle vlastního výběru. A je to výběr velmi pestrý. Máme tu novopečené farmáře, prodejce kokosu a výrobků z něj, výrobce jogurtu, švadleny, cukráře... Když se jim po dobu šesti měsíců bude obchod dařit, zapůjčené vybavení dostanou natrvalo. Tak přejeme hodně štěstí a úspěchů!

Karolína Emanuelová

Srí Lanka, 10/2008