BangBaby, příběh osmý: Věřte, stálo to za to

O plánech v osobním životě hovoří velmi zdrženlivě, ostatně jako všichni ostatní studenti. Diponovi se líbí na škole, že je v ní dostatek místa pro duchovní růst.

„Jak to myslíš?“ ptám se.

„Jsme přece boží stvoření,“ říká Dipon. „Je dobré, když mohu o svém hledání Boha s někým hovořit.“ Zajímavý a v Evropě asi méně obvyklý přístup mladých lidí k životu.
Ve škole studují z převážné většiny křesťané, ale jsou tu také děti z hinduistických rodin, především z kmene Garo, a také okolo padesáti studentů z muslimských komunit. Pro studenty této školy je víra v Boha něco tak zásadního a přirozeného, jako je pro naše děti zásadní a přirozené, že chodí do školy. Chodit do školy v Bangladéši ještě stále úplně přirozené není.

Překvapivě a na naši kulturu téměř neobvykle studenti hovoří o odpovědnosti za rodiče. Čtrnáctiletá Lipa tvrdí, že se vrátí zpátky na vesnici k rodičům, aby se o ně starala. „Měli hodně těžký život,“ říká, „a ještě se starali o mé dva mladší bratry a sestru.“ Všech jedenáct studentů pochází z velmi chudých poměrů.

Steven vyrůstal jako sirotek a starala se o něj sestra. Do školy chodil ve vesnici Gazirvita. Chce se stát obchodníkem, nechce být chudý jako jeho rodina, ale ze zisku plánuje sponzo­rovat děti podobně, jako podporují lidé z České republiky jeho. Margiba baví práce s mládeží. Je mu šestnáct a chtěl by trénovat týmy dobrovolníků, určené pro práci s postiženými lidmi.

Suvorojon chce studovat až do dvanácté třídy a pak pokračovat ve studiu v zahraničí. „Určitě se zase vrátím,“ říká. „Chci v naší zemi bojovat s korupcí.“

Šima je ze čtyř dětí a její tatínek je tesař. Určitě by se chtěla osamostatnit a podle možností podporovat rodiče. „Jsou už staří,“ říká.

„Kolik je tatínkovi?“ zajímá mě.

„Možná už padesát,“ odpovídá Šima.

„Je opravdu starý - a maminka taky.“ Nemám odvahu ptát se na věk maminky, abych se náhodou nedozvěděl, jak jsou zdejší čtyřicátnice už staré. Diskutující mladí lidé hovořili o svých rodičích s úctou. „Zaslouží si klidné stáří,“ slyšeli jsme několikrát opakovat. Když si představím, že každý z nich strávil větší část svého života ve škole a s otcem či matkou se viděl maximálně dvakrát do roka, nechápu, kdo v nich úctu k rodičům vypěstoval.

Nakonec držel krátkou řeč ředitel internátní školy Benjamin a měl pravdu, když připomněl, že jeho škola mladé lidi nejen vzdělává, ale také je vede k odpovědnosti za druhé.
Celý den bylo hrozné vedro, až večer s sebou přinesl příjemný chládek. Po setkání jsem se šel ještě projít ke třem pumpám nad jezírkem. Instalovali je tady letos z prostředků české ADRY. Teď už tu nikdo nestál. Vzdálená lampa vrhala na tři nové pumpy jen matné světlo. Daleko jasněji svítily tisíce světlušek, které jako by plavaly vzduchem. Příroda voněla vším svým bohatstvím a já musel s vděčností vzpomínat na všechny ty, kteří se u nás doma dokázali rozhodnout pro podporu těch, s nimiž jsme právě skončili rozhovor. Rád bych jim po některé ze světlušek poslal vzkaz: Vaše podpora měla smysl.

Nechci však děkovat jen jménem studentů, děkuji i za sebe. Posílili jste ve mně důvěru v lidské úsilí ve prospěch dobra. Věřte, stálo to za to.

 

Jan Bárta

 

použitá fotografie je pouze ilustrační

OS ADRA > CZ > Press centrum > Příběhy > Seznam článků > BangBaby, příběh osmý: Věřte, stálo to za to