Jak prožít užitečně den

Byli to Jenda Kollár s manželkou Soňkou, Jirka B., Lumír, Lukáš B. a já. V Jičíně u krizového centra ADRA se nás sjelo asi kolem padesát dobrovolníků. Byli jsme rozděleni do různých skupin. Ta naše odjela ještě s dobrovolnými hasiči do Kunína. Když jsme vjížděli do vesnice, mohli jsme být svědky toho, jak vysoko se voda valila a co jí stálo v cestě, to brala s sebou. Koryto řeky Jičínky, odhadem asi 6 m hluboké a 15 m široké, nestačilo pojmout to množství vody, takže voda zatopila domy kolem řeky ve výšce kolem 1,20 m.
Prvním úkolem bylo najít majitele domů podle čísel a jmen. Jednalo se o ty, kteří si napsali požadavek na Adru o výpomoc. Zpočátku jsme prakticky jenom chodili, protože když jsme došli na místo určené k pomoci, majitelé se nám omlouvali, že ještě nechtějí pomoc, až tak nejspíš za týden, že tam musí přijít statik, nejprve posoudit stav a pak rozhodne, co dál. Takže jsme byli taková monitorovací skupina. Konečně jsme došli k domu, kde nás přivítali a byli rádi, že jim pomůžeme. Lumír, Lukáš a já jsme odklízeli bláto z chodníků na dvoře, Soňka čistila záchod a prádelnu. Venkovní zdi domku zase wapkou čistili Jirka s Jendou. Sotva jsme práci dokončili, přihnala se bouřka a začalo pršet. Po bouřce jsme se vydali do domku, kde stačili vyřídit všechny potřebné administrativní formality s pojišťovacím agentem a sami na likvidaci hrozné spouště, kterou způsobila rozvodněná Jičínka nestačili. Cestou jsme potkali televizní štáb, jak projížděl Kunínem a za jízdy filmoval. V záběru jsme byli i my, jak kráčíme s lopatou, bouracím kladivem a dalším nářadím k dalšímu domu.
Ve tři hodiny jsme začali z vyklízením domku. V domě bylo třeba vytrhat podlahu ve dvou místnostech a taky oklepat omítku. Bylo půl páté a my jsme byli hotovi. Majitel domu nám vyprávěl, jak museli vynést dvaadevadesátiletou babičku na půdu. Žena se tak se třásla zimou, že ji museli přikrýt pytli, které na půdě našli. Babiččiny doklady majitel našel ráno plavat ve vodě i s penězi. Voda, která v noci přišla tak rychle, rodině zničila téměř všechno.
Když jsme se loučili, majitel byl šťastný a my ještě víc. Každému bych přál prožít ten krásný pocit, když vidíte radost v očích lidí, kterým můžete aspoň trochu pomoci v jejich neštěstí. Ještě stále je možnost pomáhat. Zkuste to, stojí to za to!
Láďa Walach