V Asii jsou oproti Evropě chudí lidé opravdu chudí

5. prosince 2009

Trochu jsem se zdržel při pasovém odbavení. Nevšiml jsem si stanoviště, kde vydávali bezplatně víza, vystál si frontu na pasovou kontrolu, kde mi vcelku milý úředník sdělil, kam si mám pro vízum zajít. Slíbil mi taky, že až s vízem v pase přijdu, nemusím stát znovu tu dlouhou frontu, ale mohu přijít přímo za ním. Svůj slib splnil. Byl jsem poslední, koho odbavil. Celá fronta se pak přesunula k vedlejšímu pultu.

Získat vízum na novém bangkockém letišti je v těchto měsících velmi snadné. Thajská vláda se prý díky ekonomické krizi a tudíž poklesu zájmu o její zemi, snaží různými způsoby přilákat turisty. Bezplatné vízum k takovým lákadlům jistě patří, stejně jako pozastavení obvyklé platby pěti set bathů před výjezdem ze země.

Z nového letiště, jehož otevření se protáhlo i díky nepokojům v Bangkoku před dvěma či třemi lety, kdy demonstranti obsadili na několik dní letištní halu, je možné se do města dostat na různý způsob. Jít pěšky bych však příliš nedoporučoval. Kromě toho, že jde v těchto místech o ne zcela bezpečný způsob cestování, zabere taky hodně času. Přitom taxík z letiště do středu města vyjde asi na třetinu poctivé taxikářské ceny za cestu z centra Prahy na letiště do Ruzyně. I přesto, že se platba za využití bangkocké dálnice jdoucí na účet cestujícího za poslední dva roky zdvojnásobila.

Provoz na ulicích Bangkoku nebyl zdaleka tak hustý jako ve všední den. V hotelu Four Wings, kde jsem se na jednu noc ubytoval, a kde poskytují Adře slevu, jsem se poprvé ocitl před téměř pěti lety. Bylo to, tuším, posledního ledna roku 2005. Ten den večer jsem se setkal s tehdejším českým velvyslancem Jiřím Šitlerem. Zajímal se o naši humanitární pomoc po Tsunami. Druhý den jsme spolu navštívili špitál v Bangkoku pro nemocné AIDS a HIV pozitivní. Nemocnice však spíš funguje jako sirotčinec. Matky s dětmi sem totiž většinou dorazí až v konečném stadiu nemoci. Do několika týdnů se jejich děti, zpravidla se stejnou diagnózou, stávají sirotky.

Dostal jsem pokoj s číslem 1214 s rohovým oknem na samém konci dlouhé chodby. Ještě před třemi lety poskytovalo okno ve dvanáctém patře slušný výhled na město. Dnes se přibližně patnáct až dvacet metrů od stěny hotelu tyčí do výšky další ještě vyšší hotel. Sotva jsem si stačil zout boty, přinesli mi košík s ovocem a orchidejí. Pozornost podniku mi nahradila večeři.

Dnes má osmdesáté druhé narozeniny thajský král. Tuhle informaci lze v Bangkoku jen stěží přehlédnout. Snad na každém rohu ulice je vystavena v různých vyvedeních a velikostech podobizna krále. Ovšem v mnohem starším „vydání“. Zdobí ji zpravidla ozdobný zlacený rám a nechybějí pod ní čerstvé květiny. Sem tam je pod obrazem umístěn oltářík s nezbytným Buddhou a se svíčkami. V televizních zprávách jsem zahlédl krále tak, jak vypadá dnes. Seděl na vozíčku. Byl sotva schopen pozdvihnout ruku pár centimetrů nad koleno. Snad chtěl tímto gestem ujistit zástupy tlačící se v bezpečné vzdálenosti kolem něj, že si jejich náklonnosti a věrnosti cení. A snad mu jeho poddaní i rozuměli. Thajci si ho opravdu váží. Na pozadí vytvořeném z růžových triček, do nichž se v tento den obyvatelé města oblékli, nebyla v záběrech z oslav nouze o upřímné slzy. Navečer prošly ulicí přímo pod rychlodráhou uniformované orchestry, hrající překvapivě širokou škálu pochodové muziky. V jednom orchestru mě zaujal hráč na heligón, tedy spíš než hudebník sám, upoutal mou pozornost jeho obrovitý naleštěný nástroj tvářící se jako chromovaná motorka. Jednotlivé orchestry byly proloženy skupinami krásně oděných Thajek a někdy i Thajců. Růžová barva převládala. Možná, že ti krásně odění lidé, jakkoli se zdáli být pouhou ozdobou narozeninové slávy, docela prakticky oddělovali jednotlivé rámusící orchestry, aby se navzájem příliš nepletly a jejich hudba se nestala nesnesitelnou.

V jídelně se stoly potaženými igelitem a pamatující jistě krále o několik let mladšího jsem si objednal za pár bathů kuřecí polévku. Mám tenhle způsob pojídání kousek od kotle s vývarem, do nějž se ponoří síťovaná naběračka s nudlemi a masem, moc rád. Nikdo si tu na nic nehraje. Nákupní centra se značkovými obchody jsou místním strávníkům ukradená, chodí tam nanejvýš uklízet. Ten den už mi pak zbyla jen chuť na procházku po ulici přímo pod rychlodráhou mezi patnáctou a dvacátou šestou Sukhumvit. Právě tady se setkávají, nikoli spojují, do očí bijící kontrasty velkoměsta. V Asii jsou oproti Evropě mnohem zřetelnější. Chudí lidé jsou tu opravdu chudí a bohatí skutečně bohatí.

 

6. prosince 2009

Ačkoliv jsem požádal v recepci o probuzení v půl páté, vzbudil jsem se už ve čtyři. Vždycky se trochu bojím, že zaspím, nebo že na mne zapomenou. Téhle vystrašenosti, jsem se nedokázal nikdy odnaučit. Snad za to může mé dlouholeté časné vstávání na ranní směnu v čase mládí. Na šachtě jsem zaspáním riskoval, že nestihnu včas sfárat do jámy a budu mít neomluvenou směnu. Letadlo mělo do Yangonu odletět v 7: 45. Samozřejmě, že jsem byl na letišti zbytečně brzy. Zaregistroval jsem se u Air Asia a doplatil za zavazadlo. Air Asia je sice jednou z nejlevnějších nízkonákladových leteckých společností, ale tahle skutečnost má několik malých vad na kráse. Kupříkladu malým písmem na mé internetové letence stála dost důležitá poznámka, kterou jsem si samozřejmě nepřečetl. Zavazadla přepravovaná zdarma touto společností nesmí mít více než patnáct kilo. Můj kufr jich měl skoro jednadvacet.

Už jsme všichni seděli připoutaní v sedadlech staršího boeingu, majícího léta své spolehlivé výkonnosti u Air Italia zcela určitě za sebou, když se objevil problém. Letuška nedokázala zavřít vstupní dveře do letadla, ač se snažila, seč mohla. Dát do pohybu těžké dveře s klikou velkou jako do lednice v masokombinátu Studená není vůbec hračka. S některou letuškou to pořádně zamává, než kliku nastaví do správné polohy. Trochu se divím, že tahle práce není nařízena jen osobám mužského pohlaví. Možná, že by to však mohlo vytvářet napětí mezi zastánci ženské rovnoprávnosti. Kdo ví? Letuška v červeném kostýmku se opravdu hodně snažila, než našla dost odvahy přizvat na pomoc další letušku. Ani dobře sladěná týmová práce nedokázala dostat dveře do správné polohy. Letušky zavolaly pilota. Pilot táhl, táhl, ale dveře zavřít rovněž nedokázal. Zavolali na pomoc člověka z venku. Zřejmě technika. Přichvátal okamžitě. Pokusil se dvakrát o totéž, o co usilovali ti tři před ním, ale dveře zavřít nedokázal. Čistě náhodná podobnost s pohádkou o veliké řepě se ve svém závěru od původní verze hodně lišila. Dveře se ani společným usilováním zavřít nedaly a tak jsme se stěhovali. Nejdříve z letadla zpátky do letištní haly, pak z letištní haly do autobusů. Ty nás odvezly až na samotný okraj rozlehlé letištní plochy k letadlu na vlas podobnému. Tentokrát dopadl poslední závažný úkon před odletem bezchybně. Letuška zavřela dveře hned napoprvé a bez pomoci kohokoliv dalšího. Zpozdili jsme se o víc jak hodinu. Ovšem, že to mohlo být horší.

Na Yangonském letišti mě za sklem čekala velmi trpělivě Filipínka Oliv Orate, energická dáma plná humoru a slov. Vedle ní by se má chabá anglická slovní zásoba určitě za pár týdnů rozšířila. V barmské Adře má na starosti vedení a organizování projektů pomoci v okolí města Labutta na jihu Barmy po loňském cyklónu Nargis.

Než jsem se dostal k přepážce s úřednicí, musel jsem vyplnit tři, jistě velmi důležité papíry. Nejdřív jsem se jako obvykle naštval. Tohle spisování mi připomnělo obvyklé procedury v naší zemi v dobách mého mládí, ale pak jsem se upamatoval rovněž i na zážitky pozdějšího data a naštvanost mě rychle přešla. Kam se hrabou dvě barmské úřednice za pultem, u něhož jsem nepostál ani tři minuty, na imigrační úředníky Spojených států a jejich zvídavé otázky? Odbavení prošlo bez problémů. Konečně jsem mohl obejmout usměvavou Oliv. Ubytovali mě v hotelu s honosným názvem Summit Parkview se vcelku slušným zařízením. V hotelu o mně věděli. Stejně jako o mně věděli předem všude jinde. Informační kanály v Barmě fungují dokonale, navzdory zdejší velmi omezené internetové i mobilní síti, ale možná právě proto. Tady se nestane nic, o čem by příslušní a jistě důvěryhodní úředníci nevěděli.

Ubytování se platí předem a hotově. Platbu kartou tu neznají. Jedna moje dolarová bankovka se recepčnímu moc nelíbila. Dlouho si ji prohlížel a pak mi velmi zdvořile vysvětlil, že ji nemůže přijmout, protože je poškozená. Ukazoval mi přitom na asi milimetrové natržení na okraji bankovky v místě, kde se obvykle překládá. „Budete mít jinou?“ zeptal se. Měl jsem. Na náhradní bankovce neshledal recepční už nic závadného. Při placení na tržišti o něco později jsem si na tuhle transakci vzpomněl. Prodavač hliněného nádobí mi vracel bankovku tak zřízenou, že jsem nedokázal rozpoznat ani její udanou hodnotu.

Za jednu sto dolarovou bankovku obdržíte pořádný balík modrozelených tisícovek. Tedy konkrétně devět set devadesát tisíc kyanů (čaců) a možná ještě oranžovo-fialovou pětistovku k tomu. Průměrný měsíční plat Barmánce je podle poněkud vyhýbavých výpovědí od šedesáti do sta tisíců kyanů. Nicméně, středoškolský učitel si vydělá měsíčně sotva polovic udané nižší částky. Pokoj číslo 539 jsem tedy zaplatil hotově a hned. Přestože už bylo poledne, nebyl pokoj pro mne ještě volný. Zašli jsme proto s kolegyní Oliv a řidičem do jídelny kousek od hotelu. Za nudle se zeleninou jsme utratili docela slušnou pálku, dvanáct tisíc kyanů. V téhle zemi musejí patrně na větší nákupy chodit, na místo s peněženkou, s velkým ruksakem. Při návratu do hotelu stály před vchodem dívky a braly od příchozích povětšinou hezky zabalené krabice. Trochu jsem se vylekal. Já žádnou krabici neměl. Dívky však po mně žádnou krabici nechtěly. Krabice přebíraly jen od svatebčanů, kteří se scházeli před hotelem. Krabic už byla před vstupními dveřmi celá hromada, ale nevěsta nikde. „Ta přijde až večer,“ sdělily mi dívky. Uvnitř už číšníci prostírali stoly. Hostů, soudě podle židlí, bylo pozváno na sedm set.

Časový posun o pět a půl hodiny (ta půlhodina mi připadá úsměvně originální) mě přece jen trochu zmáhal. Navíc ozvala se znovu bolest v zádech a v levé noze, přestože jsem se od minulé středy cpal jakýmsi bílým práškem, ředěným vodou a taky tabletami včetně růžového ipobrufenu. Šel jsem si lehnout. S ředitelem ADRA Barma a jeho kolegou programovým ředitelem jsem se měl setkat až o půl sedmé večer. Někdy kolem páté mě probudila tupá bolest v noze. Pokusil jsem se ji vyhnat z těla studenou sprchou a další dávkou prášků. Z okna mého pokoje bylo vidět zlatou špici největší pagody v Yangonu. Rozhodl jsem se vydat směrem k ní, ale na chvíli mě zdržela prohlídka betléma před hotelem. Poněkud úsměvná stylizace dává hostům hotelu nahlédnout do duše lidí žijících po staletí v jiných kulturních podmínkách, ovlivněných však později kulturou evropských dobyvatel a konečně současnou mocí trhu a médií. Z betléma před hotelem tak nemohlo vzniknout nic jiného, než kategoricky diktátorský a zároveň vystrašeně podlézavý guláš, pro Evropana stravitelný jen s notnou dávkou odstupu a náklonnosti k lidem této země. Chtělo se mi z toho kompilátu řehtat na celé kolo, ale vydržel jsem to. Ze všech nejpřitažlivěji mi připadal zvěstující anděl, či spíš andělka, usazená hodně prkenně na střešních prknech betlémského chléva. Figurína z obchodu na konfekci, která nebeskou bytost představovala, zcela jistě pamatovala minisukně z šedesátých let minulého století. Kromě umělých blond kadeří se mohla pyšnit bělostnou pletí, hustými štětinami nad skleněnýma modrýma očima a rudými rty. Místo křídel měla na zádech pléd a na hlavě jakousi kuklu. Zdálo se mi, jako by celý betlém kromě dojemné úcty k starodávnému příběhu prozrazoval i velkou míru bezradnosti nad jeho cizostí. Jako by si s ním při vší snaze místní lidé nevěděli rady. Za to kravička s telátkem, nepoměrně menší než lidské postavy, přesvědčila jistotou linie, stavby a stylizace ovlivněné místní kulturou. Prostě z celého příběhu o narození děťátka našla v duši tvůrce betléma před hotelem Summit Parkview největší porozumění dobytčata.

Mnoho jsem toho nepochodil a k pagodě nedošel. Ulice byly prázdné, bez lidí. Park za mřížemi naproti hotelu se pyšnil zanedbanou plochou porostlou trsy trávy a taky malou plechovou lodí, zřejmě válečnou a nepochybně vítěznou, protože jinak by ji jistě nechali rezivět někde v docích a ne na očích obyvatel města. Než jsem se vrátil zpět, hromady s krabicemi a taškami se před hlavním vchodem rozrostly do Onebývalé výše i šíře. Většina mužů přicházela na svatbu v závěsu za svými ženami. Tmavé lungi a světlé košile, které měli povětšinou na sobě, jako by vyjadřovaly jejich rezervovaný a snad i negativní vztah k podobným akcím. Za to ženy dávaly svým oblečením nepokrytě najevo, kdo že je na téhle svatbě nejdůležitější. No, samozřejmě! Přece ony samy! Nejpůvabnější se mi zdály být ženy v sárí s mnoha sklady a ručním tkaním. Nechápu, jak se dá takových dvanáct metrů látky kolem těla nejen umně omotat, ale jak ta krása na něm drží! Mladší generace, zdá se, jako vždy a všude tradice svých otců příliš nectí. Na svatbě se objevila i dívka v riflích a halence s ledabyle odepnutým perleťovým knoflíkem hedvábného trička nad pupíkem. Byly tu samozřejmě i dívky dbalé pokynů svých matek. Prozrazovala je nejistá chůze v lodičkách o dvě čísla větších. Kdy dorazila nevěsta nevím. Ředitel ADRA Barma a programový ředitel Kyan Aung Oliver dorazili v přesně smluvený čas. Vzali mě tam, kam jsem odpoledne nedošel. Shwedagon je snad nejkrásnější buddhistický chrám na světě. Naivně jsem si myslel, že se dá do hlavní velkolepé stavby vejít. Žádný vstup jsem však nenašel. Tam, kde by člověk předpokládal vchod, byly jen jako by předsunuté portály se sloupy a střechou zdobenou zlaceným rámováním. Portály navazující na zlacenou stavbu byly čtyři. Vnitřnímu zařízení vévodily sochy buddhy. Celková sochařská výzdoba zřejmě něco důležitého věřícím sdělovala, ale ničemu z toho jsem nerozuměl. Pro mě byla výpovědí o mistrovské práci řemeslníků a jakési potřebě oslnit a snad i zaslepit návštěvníky neuvěřitelnou koncentrací zlata. Pod střechy na všech čtyřech místech vcházeli lidé, pokládali před sochy květiny, zapalovali svíce, modlili se či meditovali.

K pagodě se dá přijít z několika stran širokými schodišti. Jeden vstup je opatřen eskalátory a z jiné strany sem vede krytý most, na nějž se lze dostat z velkého parkoviště výtahem. Jestli je Praha stověžatá, pak Shwedagon má věží určitě na tisíc. Líbily se mi údery dřevěných palic do bronzových zvonů. Líbil se mi zpěv mladé mnišky s vyholenou hlavou. Byla mi příjemná vůně vonných tyčinek, stejně jako téměř neslyšná přítomnost mnichů v červených pláštích. Večerní osvětlení umocňuje krásu celého komplexu. Žel, nepodařilo se mi zachytit hlubší smysl toho všeho, co se kolem mě dělo. Podobné pocity mívám někdy i v případě křesťanských bohoslužeb a přičítám to vlastnímu příliš pragmatickému způsobu života. „K čemu je to dobré?“ ptám se sám sebe a nedokážu si odpovědět. Rád však připouštím, že často ty na první a třeba i na desátý pohled nejzbytečnější věci mohou být prostě jen krásné, nejkrásnější, nic víc. A Shwedagon krásný byl. V muzeu, hned vedle chrámu se dovídám, kolik diamatů a jiných drahých kamenů je vsazeno do zlaté věže pagody. Obrovské bohatství! Prostřední díly střechy pagody se právě opravují. Místo je provizorně pokryto kusy hrubšího textilu. Do vikýře ve střeše vede lanovka. Tou se prý mnichům posílají od věřících dary.

 

7. prosinec 2009

Dnes ráno navštěvuji své kolegy ADRA Barma v Yangonu. S Filipínkou Oliv jsme tu mezi ostatními asi dvaceti pracovníky, jedinými cizinci. Odpovědnost za svůj život zdejší lidé nevnímají jen jako nastavenou dlaň k přijímání pomoci. Zdá se, že to funguje, a že je to dobře. Barmská ADRA začala velmi dobře fungovat už od konce roku 2004 po Tsunami, kdy její práci financováním projektů obnovy podpořily především ADRA Německo a ADRA Švýcarsko. V den, kdy se v květnu roku 2008 přehnal nad barmským pobřežím cyklón Nargis a vyvrhnul na ně v jediném okamžiku tisíce hektolitrů mořské vody, pracovala přímo v zasažené oblasti asi čtyřicetičlenná skupina zaměstnanců Adry včetně tří švýcarských kolegů. Katastrofu všichni přežili na pytlích s rýží v zaplaveném skladišti blízko města Labutta. Mohli tedy hned začít pomáhat s odstraňováním škod a poskytovat cenné informace pro plánování dalších kroků pomoci a podpory ze strany ostatní kanceláří ADRA na celém světě. ADRA Barma má v současnosti přibližně dvě stě padesát zaměstnanců. Převážná většina z nich pracuje stále na projektech týkajících se pomoci obětem přírodní katastrofy v loňském roce.

Po krátké poradě a představení pracovníků ADRA se vydáváme na cestu. Nebude to prý cesta vůbec lehká, varovali mě. A taky nebyla. Po několika kilometrech, snad ještě ve městě samotném, se asfaltová cesta proměnila v podivnou směs lámaného kamení, vyježděného asfaltu, prachu a hlíny. Na různých úsecích cesty pracovaly stovky lidí. Často je to jejich jediná šance k zajištění prostředků k obživě. I když jde vlastně o mzdu téměř na hranici extrémní chudoby. Za celodenní dřinu dostávají pracovníci mzdu v hodnotě přibližně dvou dolarů. Napadlo mě, jestli hlavním důvodem, proč jsme při opravě cesty neviděli téměř žádnou těžkou techniku, stejně jako, proč všechno tady tak tragicky dlouho trvá, přestože nad konečným výsledkem práce samotné by člověk zaplakal, není nutnost nějak zaměstnat lidi z okolních vesnic. Na co stroje? Ještě by vzaly lidem tu poslední práci, která na ně zbyla. Protože jeden plat na živobytí sotva stačí, živí se prací cestářů celé rodiny. Ženy, muži, děti. S koši plnými kamení, se vlečou podél cest bosí kluci ve věku desíti jedenácti let. Tihle kluci nezlobí. Možná i to je důvod, proč se tu kamení rozbíjí stejným způsobem jako ve středověku. Silnici na mnoha místech nejdříve lidé pokryjí většími kusy kamene. Tím se povrch cesty zvýší přibližně o dvacet centimetrů. Pak se začnou mezery mezi velkými kameny, zasypávat ručně roztlučeným štěrkem. Nakonec přece jen dorazí technika. „Parniválec“ několikrát převálcuje ruční dílo a z náklaďáku se na cestu vysype písek, který zaplní poslední mezery mezi kamením. Na okraji silnice v tu dobu začnou muži pod barely s asfaltem zapalovat oheň. Až je asfalt tekutý, rozlívá se na uválcovaný povrch ručně z děrovaných dřevěných nádob. Nakonec se ještě na měkký asfalt nasype kamenná drť a silnice je hotová. O kvalitě díla lze v tomto případě hovořit jen stěží. Kde se však mohou pochlubit ručně zhotovenou asfaltkou?

Po třech hodinách cesty, kdy rychlost našeho vozu nepřesáhla čtyřicítku, nás čeká první zastávka v zájezdním hostinci. Zastavují tu autobusy s cestujícími. Není od věci trochu rozdýchat pověstnou krkolomnou jízdu místních autobusáků a taky se třeba najíst. I my jíme. Čínskou polévku s nudlemi, kuřecím masem, zelenými lusky, mrkví, zázvorem a cibulí.

Po dalších třech hodinách cesty ještě únavnější na nás ve městě Mňou Mňa čeká koordinátor českého projektu v Barmě Emu, šestadvacetiletý absolvent teologie a sociální práce na místní adventistické univerzitě. Zdá se, že své práci rozumí. Zavedl nás na břeh řeky, kde už byla přistavená loď nesoucí název napsaný po celé délce lodi – Adventist Development and Relief Agency. Logo ADRA se také třepetalo na vlajce pověšené na hliníkové tyči nad kajutou. Plavba začala skvěle. Motor hnal po hladině řeky loď rychle kupředu. „Za tři hodiny tam budeme,“ slibovala Oliv a nebyl důvod jí nevěřit. Cestu po řece absolvovala už několikrát. Zapadající slunce nehřálo zdaleka takovou silou. Od vody šel příjemný chlad. Na přídi byl dostatek místa k pozorování obou břehů. Bujná vegetace přímo u hladiny řeky nám však bránila vidět dál. Nad řekou, podle tvrzení Emu, byla rýžová pole. „…je právě sklizeň,“ vysvětloval. My jsme viděli jen rybáře se sítěmi, míjeli lodě a loďky všeho druhu, tradičními úzkými loděmi pro dvě osoby se zvednutou zádí a zvýšenou špicí počínaje a velkými motorovými čluny konče. Nicméně, na nějakou novou moderní loď byste tu narazili stěží. Všechna plavidla působila hodně opotřebovaně a sešle. Plánované přistání ve městě Labutta, kde má ADRA své stanoviště se stovkou pracovníků, mělo být tak trochu slavnostní. Místní ADRA se má čím pochlubit a dělá to ráda. Ovšem plány jsou jedna věc, ta druhá, je jejich uskutečňování. Sotva kolem sedmé hodiny zapadlo slunce, motor párkrát zaškytal, až úplně zmlkl. Dobrá nálada, udržovaná vidinou blízkého konce cesty se najednou propadla na samotné dno loďky. Tři cestovatelé usazení na přídi lodi se s pokleslými rameny zmohli na jednu společnou, ale vcelku pochopitelnou otázku. Mířila k dvěma mužům na zádi. „Co se stalo?“ chtěli jsme vědět. Bylo patrné, že na rozdíl od nás se jejich nálada nijak nezměnila. Cesta po vodě byla pro muže na zádi každodenní obživou, a ač svou práci měli rádi, nic mimořádného, natož radostného na ní neshledávali. „Zlomila se rychlostní páka u motoru,“ oznámil nám jeden z nich. „Ale máme náhradní,“ ujistili nás oba a poslali nás schovat se do podpalubí před padající mlhou.

Za čtvrt hodiny bylo zase vše pořádku. Motor zabublal a pak už běžel pravidelným rytmem. Na obloze se objevily první hvězdy. Když motor vypověděl službu podruhé, hvězd už byla plná obloha. Tentokrát však nešlo vše tak hladce, jako při prvním defektu. Za prvé chyběl náhradní díl a byla tma. Světlo, které měli rybáři k dispozici, byla obyčejná baterka. Každá smůla mívá však své hranice. Stalo se tak i v našem případě. Všimli si nás rybáři z chatrče na levém břehu, zatáhli naši loď až před jejich chatrč a posvítili na opravu motoru pořádnou lampou. Za dvě hodiny jsme mohli pokračovat v cestě. Cesta nám už teď vůbec idylická nepřipadala, a pokud v nás vyvolávala ještě nějaké pocity, pak měly už hodně daleko od pocitů příjemných či pozitivních. Světlo baterky poskytovalo z lodi viditelnost jen na krátkou vzdálenost. Řeka se s přibývajícím časem proměnila v široký proud vody. Z prostředku řeky bylo vidět břehy na obzoru jen jako tenké linky. Motor znovu zaškytal a zmlknul. Tentokrát definitivně. Bylo něco k desáté hodině večer. Obloha nad námi poskytovala úchvatný pohled, ale v tuhle chvíli nás mohla uchvátit už jedině dobře fungující loď, která by nás dovlekla až k dokům ve městě Labutta. Naštěstí Oliv se svým mobilem dovolala do doků v Labutta. „Budeme u vás za hodinu,“ slibovali. Ostré světlo jejich lodi jsme však zahlédli nad hladinou až za dvě a půl hodiny. To už nám byla zima i v kajutě. Jediné, čím se dalo přikrýt, byly záchranné vesty. V mém baťohu, kromě kamery a fotoaparátu, jsem měl už jen dvě trička, kraťasy a tablety proti bolestem páteře. Netušil jsem, že v období sucha může být i v tropech taková zima.

Zdá se to být neuvěřitelné, ale i naši záchrannou loď postihla stejná nehoda. Naštěstí se jim podařilo vrátit se do přístavu a vyměnit motor. To byl důvod jejich zdržení. V docích města Labutta jsme z lodi vystoupili jednu a půl hodiny po půlnoci. Probuzená rybářova žena odvedle nám uvařila silný čaj s mlékem a přinesla mandarinky. Rána jsem se dočkal v hotelu Paris. Že měl v těchto místech k hotelu Paříž u Obecního domu v Praze hodně daleko, je víc než zřejmé. V tu chvíli mi to bylo docela jedno. Usnul jsem dokonce navzdory celonočnímu prozpěvování buddhistických mnichů za zdí zesílenému dýchavičnými mikrofony a reproduktory z roku jedna dvě. Nevadili mi ani velcí švábi pobíhající po podlaze.

 

8. prosinec 2009

Nestačil jsem se ještě ani osprchovat, Emu už tloukl na dveře mého pokoje číslo 24 v hotelu Paris. Musel na mě deset minut čekat v podivně vykachlíkované recepci, kde recepční pod pultem na zemi doháněl námi přerušené spaní. Snídali jsme v jídelně s podlahou poplivanou od rozžvýkaných betelových listů a muškátového oříšku. Čaj s mlékem byl výborný a nudlová polévka s masem taky. Setkání s kolegy v ADRA kanceláři bylo velmi přátelské. Z ranní pobožnosti jsem rozuměl jedinému slovu – amen a docela jsem ho uvítal. Dali mi slovo, pozdravil jsem je jménem všeho českého lidu a vlády (stranu jsem vynechal). Připadal jsem si přitom velmi důležitě a téměř jsem se dojal k slzám. Naštěstí mi brzy došla slova. Zásobu anglických slov mám víc než chabou. Zaměstnanci se dnes ráno také loučili s keňským kolegou Kimany, který zde byl víc jak půl roku projektovým manažerem. Svou práci skončil o tři měsíce dříve. Setkání s ním mi připomínalo klasické setkání s jiným programovým manažerem na Sumatře před čtyřmi roky. Milý úsměv a spousta moudrých rad. Kimany mluvil jako kniha a já měl pokušení se ho zeptat, proč v Labutta nezůstal déle, když tomu všemu tak dobře rozumí. V přístavu nás už čekala loď, ta včerejší, záchranná. Dva muži, žvýkající betelové listy, nás pozvali na palubu a slibovali, že budeme do tří hodin na místě. Poučen včerejší zkušeností, kdy se slibované tři hodiny cesty proměnily v devítihodinové cestování po řece, bral jsem jejich sliby, co se časové délky cesty týče, s rezervou. Udělal jsem dobře. Cesta trvala skoro plných pět hodin, než jsme se dostali na nejzazší cíp pobřeží vysunutý do moře. Nicméně, na rozdíl od černé noční oblohy poseté tisíci hvězdami, denní modř klenby nad našimi hlavami nám nenaháněla žádné strachy. Den byl dlouhý, nálada výborná a stále ještě trval odliv. Což znamenalo, že mohutná řeka Pjan Malo (její jméno by se dalo přeložit jako Řeka, odkud není návratu), neměla možnost střetnout se s vodami moře, ale plynula spolu s nimi stejným směrem. Plavili jsme se bez problémů střídavě úzkými a širokými řečišti, tak jak je to v deltách řek obvyklé. Odliv odhalil blátivé břehy a kořeny stromů. Rybáři vytahovali sítě a vybírali z nich skromné úlovky. Bílé volavky vyzobávaly rybky uvízlé v bahně a muži vyšli osekávat mačetami větve nízkých palem. Užijí je při stavbě svých domů. Ještě čerstvé je připevňují na lišty z bambusu. Usušené je pak pokládají na střechu jako řady tašek na střechy pokrývači u nás doma.

 

Čekala nás návštěva nejpostiženějších míst cyklónem Nargis. Byla to hrůza začátkem května loňského roku. O pohromě jsem se dověděl z internetu na setkání se zástupci donorských kanceláří ADRA z Evropy, Ameriky, Austrálie a Asie v Bratislavě. Pokoušeli jsme s našimi kolegy v Barmě navázat spojení. Podařilo se. Už druhý den jsme se díky informacím přímo z míst mohli domlouvat na způsobu pomoci. S důsledky několikahodinové smršti se zde vyrovnávají dodnes. Asi hodinu po poledni jsme minuli vesnici, kde po katastrofě přistávaly vrtulníky s pomocí. Vesnice dostala jméno Air Village. To už jsme byli téměř u cíle. Bez závad a problémů. Loď odbočila do poslední zátoky, podplula most, který tu po tsunami ADRA postavila, a který „přežil“ i loňskou pohromu a přistála u nově postaveného dřevěného mola. Čekali nás dva místní pracovníci ADRA v košilích s nápisem Czech Development a znakem ruky držící zeměkouli. Jeden z mladíků třímal v ruce velký deštník a sotva jsem se vyšplhal na můstek, rozevřel jej nad mou hlavou. Trochu mě to vyvedlo z míry. Na služby podobného druhu nejsem zvyklý. Tohle pobíhání se slunečníkem nad hlavou znám z jedné návštěvy Kambodži. Král se dostavil na otevření právě velmi náročně zakonzervovaného chrámu z dvanáctého století v Akoru. Diplomaté se dostavili ve smokincích, dámy v dlouhých róbách. Já s takovou slávou nepočítal a do Sin Riep jsem dorazil na setkání s pracovníky ADRA v kraťasech a tričku. Pozvání se mi dostalo až večer už na místě a mě tedy nezbývalo než sehnat alespoň dlouhé kalhoty. Podařilo se. U čínského obchodníka jsem koupil snad nejdelší kalhoty ve městě. Byly mi něco nad kotníky. Druhý den jsem se pak se sandály na nohou schovával na tribuně v druhé řadě, za hosty oblečenými podle protokolu. A už přicházel král pod zlatým slunečníkem. Ovšem při pohledu na tu dvojici nebylo přesně vždy jasné, kdo koho vede. Zda nosič slunečníku v zlaté haleně a červené sukni nebo Jeho výsost v obleku. Prostě není snadné, aby vzájemnou blízkost ti dva vždy bez úrazu snesli.

Naštěstí se nosič slunečníku nad mou hlavou brzy unavil a už v první vesnici Wa Boe Kone, což se dá přeložit jako Bambusový kopec a vyslovuje se to přibližně takto: va bu kon, toho nechal. Moje baseballová čepice mě chránila před sluncem i bez slunečníku dostatečně. První, na co jsme po pár metrech od břehu narazili, byla škola. Pravá vesnická škola. Jednoduchá dřevěná budova stála na kůlech. Vstupovalo se do ní po pěti schodech přes verandu. Veranda ovšem od tříd ničím oddělená nebyla. Prostě jedna stěna školy chyběla a prostorná místnost byla rozdělena na dva oddíly nízkou, asi metr a půl vysokou stěnou. Na stěně viselo pár obrázků, zelené tabule byly rozestavěny na stole a na podlaze. Pan učitel jménem Min Min Zaw byl oblečen podle předpisu a žactvo, přestože jsme vzbudili jeho pozornost, zachovalo klid a zůstalo sedět v lavicích. Ještě jsem se nezmínil o jedné tradiční zvyklosti v Barmě značně rozšířené. Barmánci si chrání před sluncem obličej i některé další části těla zvláštním práškem, který získávají z kůry stromu tanaka drcením a třením ve vodě na speciální kamenné podložce. Takto jednoduše připravenou kaši si pak natírají důkladně především na tváře, čelo, krk a ruce. Natření kaší z kůry stromu tanaka byly i žáci ze školy ve vesnici Wa Boe Kone. Děti si patrně mazání okrové kaše na obličej užívají. Soudím tak především podle toho, co na svém obličeji vytvoří. Desetiletá No Ti Nejring (No prý znamená, že jde o dívku) si pečlivě namazala tekutým práškem na tváře kolečka.

Devítiletý So Nyri (So prý znamená, že jde o chlapce) natření tváří v tento den patrně odbyl. Vypadaly, jako by je přejel jen jedním máznutím. Největší příděl kaše tak dostal jeho nos. A nebo, možná to bylo v jeho případě úplně jinak. Třeba ho ráno mázla za nějakou nezbednost přes obličej maminka, když se sama upravovala před zrcátkem.

Dlouho jsme školáky nezdržovali. Čekala nás prohlídka domů postavené Adrou za finanční podpory České republiky, pro lidi, kteří o své domy přišli při záplavách způsobených cyklónem Nargis. Ve vesnici Wa Boe Kone se mělo takových domů vybudovat podle plánu do konce roku dvacet pět. Já jich napočítal dvacet dva a dopátral jsem se ještě dvou základních konstrukcí. Zbývalo na ně upevnit stěny z bambusu a střechu z palmového listí. Jde vcelku o jednoduchou stavbu, která přijde přibližně na našich osm tisíc korun. Půdorys domu na kůlech je čtvercový - pět krát pět metrů. Vstupuje se do něj přes část se sníženou podlahou a má i dveře na druhou stranu, kde si někteří beneficienti sami přistavují nižší část domku širokou přibližně jeden a půl metru po celé délce stěny. Tato část slouží jako spižírna a skladiště.

Pěšky se dostáváme do další vesnice Kyar Chaung (Dža Ča). Její jméno se dá přeložit jako Tygří řeka. Tato vesnice navazuje na vesnici předešlou. Ve vesnici je postaveno devětadvacet domů. Dva z nich byly postaveny jako první a vzorové. Jsou natřeny impregnačním roztokem, který chrání před vlhkem. Moji průvodci mě ujistili, že impregnačním nátěrem budou napuštěny všechny domy ve vesnici Kyar Chaung. Největším současným problémem zdejších obyvatel přestěhovaných do nových domů je práce. Někteří muži se živí rybařením a sušením ryb. Některé rodiny se nechají najímat na práce v rýžových polích. Peněz je mezi lidmi tragicky málo. Živí se doslova opravdu vším. Viděl jsem sušené potkany rozložené na bambusové rohoži před domem jednoho z beneficientů. Prý chutnají skvěle. Nemohu potvrdit, nenašel jsem odvahu potkaní maso zkusit. Je to jeden z mála druhů živočichů, kterým jsem nepřišel na chuť. Snažil jsem se, seč jsem mohl. Stával jsem několikrát v Pražské ZOO nad teráriem plným malých potkánků, abych si zvyknul a zamiloval si je. Nepovedlo se. Potkani jsou prý tady letos přemnožení, a když se pustí do rýžových polí, stačí zlikvidovat třetinu veškeré úrody. Další vesnicí na naší monitorovací cestě se stala Kwin Yar (kvin ja). Název se překládá jako Pole. Sem nás už odvezli pracovníci Adry na mopedech a i další cesty jsme absolvovali tímto způsobem až do přístavu Pyinsalu. Domy ve vesnici Kwin Yar jsou rozestavěny podél cesty v celkem přijatelných odstupech, s dostatečným prostorem pro malou zahradu. Jedná se o naprosto před tím stavebně nedotčený pozemek, převedený z vlastnictví soukromníka na obec. Zda šlo o prodej či vyvlastnění na základě nějakého zákona jsem se nedověděl. Co se počtu obyvatel v domech týče, zpravidla se v nich usazují rodiny s dětmi, někdy i další rodinní příslušníci. Není nic neobvyklého, že dům obývá i osm osob zastupující tři generace. Z této vesnice nemají děti daleko do školy. Školní budova, postavená z kvalitního dřeva stojí na okraji vedlejší vesnice, vzdálené odsud přibližně pět set metrů. Příjemnou zastávkou se stal oběd v domě starosty. Trochu mě však při jídle znervózňovalo, že se do místnosti, kde jsme jedli, nahrnula snad polovina vesnice. Chtěl jsem tuhle pro mě trapnou situaci změnit pozváním vesničanů ke stolu. Jídla i místa u stolu bylo dost. Odmítli s tvrzením, že už jedli. Vydrželi se však dál na nás dál dívat po celou dobu, co jsme seděli za stolem a s chutí a často se smíchem komentovali naše chování. V jejich pozorování však nebylo určitě nic zlomyslného. Prostě s Filipínkou Oliv jsme byli lidmi s jinou pletí, než byla ta jejich. Táhlo k třetí hodině a my jsme si museli pospíšit do další vznikající vesnice na samotném pobřeží moře. Vesnici dali jméno Awa Kar (Ava Ká), což znamená Vchod nebo taky Vstup. Tady, na rozdíl od vesnice Kwin Yar, jsou domy hodně namačkány na sebe. Dostalo se nám jednoduchého vysvětlení: Volného místa je málo. Někde je rozestup mezi domy ne větší než dva metry. Pilně se tu pracovalo a ze sedmdesáti šesti plánovaných domů jsem napočítal čtyřicet domů hotových. Zbytek místa pro domy byl už rozparcelován a zbaven porostu. Emu mě ujistil, že do konce roku bude všech sedmdesát šest domů stát. Soudě podle stavebního ruchu, lze takovou možnost považovat za reálnou. Stavba celého domu prý netrvá déle než jeden týden. Naše české pokrývače by možná zajímal způsob upevňování palmových listů na střechu. Mě připadala zajímavá práce na podlaze domů. Podobala se práci tkalce. Nařezané pruhy bambusu řemeslník skládal do jednoduchých geometrických obrazců jako by tkal koberec. Jeho ruce proplétaly pružné bambusové lišty velmi zručně. Nezastavily se ani tehdy, když jsem je zabíral zblízka kamerou. Řemeslník si jen cosi brumlal pro sebe a mně připadalo jakoby se zlobil, že ho zdržuji od práce.

Slunce se klonilo k západu a nám už jen zbývala cesta do Pyinsalu, kde na nás čekali naši lodníci s lodí. Pyinsalu mi dost připomínalo mongolské vsi. Přízemní dřevěné domky, seřazené jako vojáci do dlouhých řad, působily šedivě a stroze. Do vesnice vedla slavobrána postavená z betonu. Bylo na ní cosi napsáno. Patrně nějaké moudré poučení. Vyvolalo to ve mně reminiscence na podobná místa v oblastech pod Kavkazem, a taky na moldavské vesnice, kde ze všeho nejdominantnější byla stříbřenkou natřená betonová Leninova socha. Lidé kolem se po kotníky čvachtali v blátě, ale plůtek kolem betonového odlitku byl natřen čerstvě žlutou barvou.

V Pyinsalu je naprosto zřejmé, že jsem se navzdory sušeným rybám i potkanům, navzdory provizoriu, které život lidí v deltě stále provází, ocitl v příliš organizované a hlídané komunitě. Na jediné umělé vyvýšenině uprostřed obce byla vybudována oválná dráha pro motokáry. Méně povzbudivý dojem z místa, z kterého jsme se měli vydat zpět, posílila kontrola vojenské hlídky téměř v samotném přístavišti. Odvedli si Emu na policejní stanici. Nějaký neuniformovaný muž v tmavé lungi vyzvídal mezi dalšími pracovníky ADRA, co že je to s námi za dámu. Myslel tím Filipínku Oliv. Ptal se na její číslo pasu, a zda má povolení ke vstupu na území. Nezeptal se přímo jí, i když stála na pět kroků od něj. Číslo jejího pasu si poznamenal na jakýsi cár papíru. Kupodivu o mně nic vědět nechtěl. Asi po půl hodině vyšel usměvavý Emu z policejní stanice a já si vydýchnul. Místní Adráci se totiž tvářili dost ustaraně, když ho vojenská hlídka odváděla. Nastoupili jsme do lodi. Téměř kýčovitý západ slunce nad poli s rýží nás vyprovázel vodním kanálem do jednoho z řečišť delty. Seděl jsem na přídi a dělal si pár poznámek. Lodník mi nabídl muškátový oříšek v betelovém listu. Pokusil jsem se ho rozžvýkat. Chuť, žádná sláva. Brzy jsem plival pálivě hořkou červenou šťávu na všechny strany. Vzpomněl jsem na své kolegy havíře, kteří místo muškátového oříšku žvýkali v dole tabák, tuším, že značky Taras Bulba. Taky plivali na všechny strany a nechápal jsem, jak jim to může chutnat. Tvrdili, že jim žvýkání tabáku usnadňuje dýchání v prašném prostředí.

Stmívalo se. Lodníci nás poslali do kajuty. „Proč?“ byl jsem zvědavý. Oliv znala odpověď. Už tudy projížděla několikrát. „Čeká nás Řeka, odkud není návratu a je příliv,“ řekla. A skutečně! Doposud klidná hladina vodního toku se v okamžiku proměnila v proud s velkými vlnami hnanými proti nám. Vlny jako by mezi sebou bojovaly! Mořská voda hnaná přílivem se postavila proti mohutnému proudu řeky. „Jednou jsme se pokoušeli přejet napříč řeku sedmkrát a přece se nám to nepodařilo. Motor lodi na sílu řeky nestačil,“ vzpomínala Oliv v kajutě. Voda stříkala do všech stran, loď se nebezpečně kymácela a motor řval na plné obrátky. Podařilo se. Asi po půl hodině jsme vpluli do klidnějšího řečiště. Byla tma.

Sotva jsme překonali jednu překážku, byla tu další. Ovšem nijak originální. Porouchal se nám motor. „Stát se to na Řece, odkud není návratu, do Labutty bychom se už dnes nedostali,“ vysvětlovala Oliv s ulehčením. „A teď se dostaneme?“ opáčil jsem. „Dostaneme. Už jsem volala mobilem na pomoc další loď. Mnohem výkonnější,“ odpověděla Oliv. Zakotvili jsme u břehu a čekali. Obloha byla už zase plná hvězd. A těch zvuků všude kolem. Asi za hodinu a půl loď dorazila. Málem by nás v té tmě minula. Hnala se jako o závod a Emu křičel ze všech sil, aby si nás lodníci všimli. Zaslechli nás. Obrátili se širokým obloukem a zastavili bokem u naší lodi. Přestoupili jsme. Na naší lodi, zůstali jen lodníci. „Co bude s nimi?“ zajímalo mě. „Oni si už poradí,“ řekla Oliv stále v dobré náladě a uvelebila se na lavici v kajutě. Za necelou hodinu nás už vítala světla města Labutta. Do hotelu Paris jsem nešel. Zůstal jsem spát na madraci v horním patře kanceláří ADRA, krytý bezpečně před komáry růžovou moskytiérou. Švába jsem zahlédl jen jednoho. Za to na záchodě se proháněli potkáni. Nešla elektřina a tak jsem je pod sebou vnímal jako pobíhající chlupaté chomáčky s ocásky. Je jasné, že jsem se na záchodě dlouho nezdržel a že jsem druhé noční vyprázdnění řešil o něco méně civilizovaně. Kolem domu, za plotem bylo všude místa dost.

9. prosinec 2009

Dnes nás už čekala jen jedna návštěva. Měli jsme zkontrolovat osm domů ve vesnici Kyaut Phyu (čti Čop pju), kam se dalo z města Labutta dojít pěšky. Jméno vesnice znamená v překladu Bílý Kámen. Byl pořádný pařák. Cesta do vesnice si v ničem nezadala s ostatními silnicemi v okolí. Výmoly, místy vyspravené lámaným kamenem ničícím pneumatiky, sem tam náplast z asfaltu, nezpevněné okraje a plno prachu a špíny. Po pravé straně, hned za městem, se budovala nová čtvrť. Prý pro ty bohatší, tvrdil Emu. Pravoúhlé a kupodivu rovné, dobře udusané štěrkové cesty a stavby z litého betonu. Moc domů tu ovšem ještě nestálo. Pilně tu však s motykami a rýči pracovaly desítky mužů a žen. Z cesty jsme sešli dolů mezi rýžová pole. Tady měli už po sklizni. U dřevěného můstku přes potok seděl stařec. Prodával suché klacíky pro ohniště určené k vaření. Domy postavené z podpory České republiky stály na okraji vesnice. Bylo jich osm. V prvním z nich jsme zastihli všechny doma. Majitel domu pan Mau Kin To se už vrátil z nočního rybolovu na řece. Jeho dcery se právě chytaly odejít do školy. Připadalo nám to dost pozdě, ale manželka pana Mau Kin Ta nás ujistila, že pozdě nepřijdou. Školu mají dcery za rohem. Podíval jsem se na hodinky, bylo pět minut před půl desátou. Takový začátek vyučování by se jistě líbil i leckterým našim školákům.

Majitelé osmi darovaných domů přišli o svá původní stavení rovněž v důsledku živelné katastrofy vloni v květnu, přestože vesnice stojí ještě severněji proti proudu než Labutta. Zajímalo mě, proč před domem pana Mau Kin To jsou na bambusové tyči zavěšeny igelitové tašky s vodou a pískem. Trochu to vypadalo jako by si na tyč někdo odložil tašky přinesené z nákupu v akvarijní prodejně a zatímco se už rybičky zabydlují v akváriu, tašky se zelenavou vodou i pískem ještě čekají na úklid. „Je to proti požáru a je to nařízení,“ vyvedl mě z mylné představy pan Mau Kin To. Nijak mě zrovna tohle protipožární opatření nepřesvědčilo. Množství vody ve třech igelitových pytlících by sotva pomohlo požár bambusových domků uhasit. Nicméně, proč ne! Pytlíky s vodou mohou znamenat psychickou pomoc, napadá mě. S ledasčím podobným jsme se přece v minulosti setkali i u nás doma. Možná, že to nebyly zrovna igelitové pytlíky, ale třeba plynové masky, jejichž nasazování proti zbraním hromadného ničení jsme si cvičili dvakrát do roka branných pochodech. Každé stavení je rovněž opatřeno dlouhou tyčí s hákem a jakousi plácačkou z plechu, kterým se v případě požáru oheň dusí. V období sucha se musí taky dodržovat čas, kdy se smí rozdělávat oheň na vaření. Nařízení je jasné: Dopoledne - od šesti do jedenácti hodin, odpoledne - od tří do šesti hodin. Kdo by se náhodou pustil do pečení husy, odpoledne by to zcela jistě nestihnul. A co teprve vánoční cukroví! Ty dlouhé, do noci protažené večery, milé maminky a babičky! Naštěstí, zrovna tohle opatření nikoho ze zdejších obyvatel z míry nevyvádí. Jí se většinou jen jednou denně, a pokud přece jen někoho přepadne hlad, řeší to žvýkáním betelových listů a muškátových oříšků. Červené a často zčernalé zuby většiny obyvatel vesnice to potvrzují.

Daleko větším problémem zůstává znečišťování řeky, na jejímž břehu vesnice Kyaut Phyu stojí. Neexistuje žádné čištění odpadu, do řeky se pouští a vyhazuje téměř vše. Občas se hromada smetí, když se navrší za chalupou, spálí, ale čisto ve vesnici určitě není. Naše civilizace vnesla i do těchto míst problém, kterému se říká odpadky. Dokud se zboží balilo do banánových listů, pokud ho bylo třeba vůbec balit, odpad brzy zetlel a ztratil se. Plast, trvanlivé obaly potravin, to vše vytváří ve vesnicích smutnou kulisu, která není nejen hezká, ale která škodí zemi i vesničanům samotným. Je to zvláštní. Nikde jsem neviděl ženy tak často zametat jako tady, ale výsledek jejich snažení jsem na cestách vesnicemi stěží zaznamenal.

Manželka pana Man Kin To nám nabídla každému hrnek čaje. Její matka, nejstarší člen domácnosti, nám pak nasypala do ruky kešu ořechy. Neodmítli jsme. Čaj jsme pili z plecháčků Made In China. Kešu byly místní. Z této vesnice jsem si neodnesl žádnou fotografickou dokumentaci. Místní občané si to nepřejí a tak jsme jen dlouhou vesnicí postavenou podél řeky prošli.

Cestou zpět nás míjely skupiny žen vracející se z města. Všechny měly na hlavách tradiční slaměné klobouky. Kdo ví, kdo je vymyslel? Jsou velmi pevné a trochu připomínají „tvrďáky“. Nosí je tu všichni, ženy, muži i děti. Klobouk má dost širokou střechu, aby chránil obličej před přímým sluncem a dost místa nad hlavou, aby se v něm teplota vzduchu trochu snížila. Odpoledne patřilo suché úředničině v kanceláři ADRA. Účty, smlouvy a další dokumenty. Zbyl mi čas, abych si koupil na místním tržišti malou hliněnou nádobu na jogurt i s pěknou hliněnou poklicí.

 

10. prosinec 2009

Dnešní ráno opět vítali prostřednictvím zpěvu buddhistických kněží. Zněl do daleka. Nedalo mi to, abych se tentokrát, poslední den ve městě Labutta, do kláštera, odkud vycházely po celou noc reprodukované zpěvy mnichů, nevydal. Brána kláštera byla přes ulici asi patnáct metrů doprava od brány sídla ADRA. Mniši mě mile přivítali v templu a pozvali mě k jídlu. Na misce mi podali malé koláčky s plátky papáji. Posadil jsem se na podlahu mezi ostatní a naslouchal trochu hřmotnému vyzpěvování mnichů. Do kláštera přicházeli další lidé. Někteří přinášeli jídlo, převážně ovoce, jiní si nabírali už přinesené jídlo z misek na nízkém stolku, posadili se na zem a jedli. Ujal se mě jeden mnich, vyptával se mne jednoduchou angličtinou, odkud jsem a co tu dělám. Popravdě a stejně jednoduše jsem mu odpověděl. Dlouho jsem mezi ostatními nezůstal. Měli jsme se co nevidět vydat na cestu zpět do Yangonu. Tentokrát jsme neriskovali cestování po řece. I když jsme mohli využít veřejné dopravy. Nejrychlejší lodí bychom se dostali do hlavního města asi za dvanáct hodin. My jsme do Yangonu dojeli za devět hodin. A to jsme se ještě stačili na oběd zastavit u rodičů Emu ve městě /Mňou Mňa/. Otec Emu učí na adventistické univerzitě zemědělství a jejich dům stojí přímo v areálu univerzity, vedle osázených pozemků ananasovými sazenicemi. Maminka Emu, velmi jemná dáma neobvykle světlé pleti, nám uvařila výbornou polévku a rýži s kuřetem. Mnoho nemluvila. Rozhovor s námi vedl její manžel.

Ještě večer jsem se setkal s programovým ředitelem Kyanem Aungem Oliverem. Hovořili jsme o možnostech další spolupráce na projektech. Předal mi rovněž podrobnější informace o situaci zemědělců v provincii, kde se přemnožili potkáni a zničili celou úrodu a možnostech jak jim pomoci.

11. prosince 2009

Ráno mě přišli vyprovodit na letiště Emu a Oliv. Čekali na mě v hotelu dole v recepci už v pět hodin ráno. Oliv, jako vždy dobře naladěná, Emu přece jen trochu ospalý. Loučení před letištní budovou (dovnitř pouštěli cestující jen s platnou letenkou) bylo víc než dojemné. Připomnělo mi časy, kdy jsem u nás v době komunismu vyprovázel buď na nádraží, nebo na letiště lidi ze Západu. Bylo to jako by loučení s jiným světem, do něhož bylo povoleno vstoupit jen vyvoleným. Bylo to loučení se snem, který nám na chvíli přiblížili lidé z druhé strany železné opony. Měl jsem pocit, že ti dva teď prožívají něco podobného. Stáli přilepeni na skle a mávali mi až do chvíle než jsem se ztratil u pultů se zavazadly. Při odbavování zavazadel jsem se stačil rozčílit nad přiblblým požadavkem letušky, aby mé dolarové bankovky, kterými jsem platil opět nadváhu svého zavazadla, byly nepoškozené. Už jsem to nevydržel a zeptal jsem se, jestli takhle kontrolují i jejich peníze. Letuška se snažila být ke mně zdvořilá a vysvětlovala mi, že je to nařízení vlády. Vzkázal jsem tedy její vládě, samozřejmě zbytečně, ať si nejdřív vyčistí svou vlastní měnu. Prostě bylo to z mé strany takové cvičné pročištění vlastních plic i hlavy brzy z rána.

Podle pasu jsem poznal, že ve frontě na zaplacení desíti dolarů před odletem stojí český občan. Pozdravil jsem ho. Byl zjevně rád, že jsem se k němu hlásil. Během čekání na letadlo jsme stačili probrat všechno možné, osobností exprezidenta Václava Havla počínaje a úpadkem mravu v české společnosti konče. Mě ten úpadek nepřipadal tak hrozný jako mému spolucestujícímu, ale vzhledem k tomu, že mu bylo ještě o rok víc než mé mamince, přičítal jsem to možné jednostrannosti stáří. Ovšem, všechna čest! Vydat se v šestasedmdesáti do Barmy na tři týdny a na vlastní pěst je věc víc než obdivuhodná.

Letadlo tentokrát nemělo žádnou technickou závadu. Letuška bez problémů zavřela dveře a zatáhla kliku. Vzlétli jsme přesně podle plánu. V 8:30 hod. místního času.

OS ADRA > CZ > Press centrum > Příběhy > Seznam článků > V Asii jsou oproti Evropě chudí lidé opravdu chudí