ADRA Česká republika

JSME TU S VÁMI PRO DRUHÉ

Dobrovolnické
centrum

Znojmo
Main banner

Dobrovolnictví > Znojmo > Dobrovolnictví > Příběhy dobrovolníků

Informace z centra:

Dobrovolnické centrum ADRA Znojmo

Veselá 20

669 02 Znojmo

 

Mobil: 607 144 090

E-mail: znojmo@adra.cz

 

 

 

 

       Náš patron,

herec Miroslav Hrabě


 

www.miroslavhrabe.cz

 

 

 

 

Dávám ti svůj čas,

Ochotu a úsměv,

Beru si za to zas,

Radost a osobní úspěch,

Od tebe cítím vděk,

Vytrhnu tě z osamění,

Obdivuju tvůj věk,

Léta lidi hodně změní,

Neboj se, jsem u tebe,

I když jsme si vlastně cizí,

Kamarádství, to je to, co lidem

dneska chybí.

                   P.P.

Příběhy dobrovolníků

 

Dobrovolnice, slečna Adéla B.: Pondělí … den přátelství

Vykládám poslední ztěžka složenou srdcovou postupku a vyhrávám tak poslední partičku v žolíkovi. Ani nevím, jak to v závěru skončilo na body, jestli vyhrávám já nebo pan R. Ovšem my to vůbec neřešíme, výhra či prohra pro nás v tuto chvíli není důležitá. Naše odpolední posezení totiž bylo naplněno zcela jinými hodnotami - dobrou náladou, sounáležitostí, přátelstvím a radostí ze života. Dobře jsme si s panem R. popovídali, zasmáli se a zavzpomínali na pravidla hry žolík, co kdysi pan R. hrával. Pravidla jsou naštěstí pořád stejná, i když se spolu míjíme o dvě generace…

Příští týden můžu na schůzku zase v pondělí, skončím v práci, zamknu svoji kancelář a kolem 17 hodiny budu u domu s pečovatelskou službou. Vždy se domlouváme na schůzku s panem R. dopředu, i když jsme si již zažily pondělky, ale takhle máte jistotu, že se na pondělí můžeme zase těšit. Sbalím si karty a loučíme se, vidím v očích pana R. spokojenost a radost z těchto chvil. Těžko se mi odchází… Ještě dvakrát mu popřeji hezký týden, několikrát zamávám na rozloučenou a vykouknu ještě ze dveří, abych se ještě zeptala, zda mám zhasnout světlo. A pak … znovu mávám. Je ještě víc potěšen mým nadšením a energií, kterou mu do malého bytečku vnáším.

Lidé se mě často ptají, kolik za to mám a proč to dělám. Moje odpověď je jasná, mám z toho dobrý pocit, skvělou náladu, mnoho zážitků, nových přátel a zkušeností. Hledají důvody proč, ve volném čase, zadarmo…. nechápou mě a já zase jejich nedůvěru. Kdo nezkusí, nemůže pochopit, tu dynamiku dobrovolnické činnosti musí člověk poznat na vlastní kůži.

 

Dobrovolník, pan Josef P.: Zkušenost

Sedím u počítače a přemýšlím, jak mám svoji zkušenost napsat. Nerad píši o tom, kde se snažím pomáhat. Již delší dobu odkládám požadavek naší vedoucí Dobrovolnického centra. Dnes jsem jí ale slíbil, že jí tuto zkušenost připravím.

Když navštěvujeme seniory v místě jejich ubytování, nebo v Domově pro seniory, kam jezdíme pravidelně jednou za týden, zúčastňujeme se společenství s nimi a tím se stáváme součástí jejich životního dění. Mám dobrý pocit, když v jejich očích vidím radost z našeho setkání. Z toho usuzuji, že nás vnímají jako přátele.

Tato zkušenost, o které píši, mne ukázala ještě víc smysl práce, kterou dobrovolník může vykonat.

Jak jsem se již zmínil, je příjemné, když vám dá někdo najevo, že vás rád vidí. Tady to zdánlivě probíhalo jinak.

Byl krásný slunný den a v takových dnech jsme většinou se seniory na vycházce. I dnes jsme byli domluveni s personálem v Domově pro seniory, že vyvezeme vozíčkáře trochu na sluníčko a čerstvý vzduch. Dopředu nahlašujeme kolik dobrovolníků přijede a v kolik hodin. Sestřičky nám nachystají daný počet seniorů na vycházku. Tentokrát jsme přijeli pravděpodobně dřív a sestřičky je teprve chystaly. Bavím se se sestřičkou, koho ještě budeme brát. Všiml jsem si, že na židli před jedním pokojem sedí nějaký nový pán. Zeptal jsem se sestřičky:  „a tady ten pán by mohl s námi?“ „Určitě“, zní odpověď sestry. Pak dodává, že si máme na pana J dát pozor, že rád utíká a nekomunikuje. Slíbil jsem a říkám: „aspoň se trochu provětrá“.

Přesunuli jsme se celá skupina do parku, kde je opravu krásné a příjemné prostředí. Bylo poměrně dost teplo. Dali jsme si lavičky do kruhu. Povídalo se, zpívalo. Rád poslouchám , když ti starší vzpomínají. Ptáme se jich, jestli by nám chtěli něco o sobě, dobách svého mládí, říci. Mnozí se potom rozpovídají. Tak to probíhalo i tentokrát. Jenom pan J se stále díval jaksi nepřítomně. Říkal jsem si, že kromě toho, že je s námi na čerstvém vzduchu, to naše společenství nevnímá.

Jaké bylo mé překvapení při naší příští návštěvě. Sestřička připravila znovu na vycházku i pana J. Přišel jsem k němu, a dal jsem mu otázku: „Tak co, půjdeme zase na vycházku? Minule se vám to líbilo?“ On se na mě podíval takovým tím pohledem, jako by se díval skrz vás a já jsem již žádnou odpověď nečekal. Najednou vidím v jeho oku takovou jakoby  malou jiskřičku a pomalu ze sebe souká: „jak se zpívalo? To bylo dobrý“.

Ten moment mnou projely dvě myšlenky. Ta první : jak se mýlím, když si „ Myslím“.

Ta druhá byla spojena s velmi příjemným pocitem, že ten společně prožitý čas s panem J byl pro nás přínosem radosti a je smysluplný. Uběhla nějaká doba. Přijeli jsme opět, abychom strávili společně svůj čas se svými známými. Jdu za panem J. Sestřička mi říká, museli ho odvézt do nemocnice, už se nevrátí. Zemřel.

Z našich přátel již mnozí odešli. Jsem rád, že s nimi můžeme ten kousek cesty jít.