Markéta Pilátová
ADRA Česká republika

JSME TU S VÁMI PRO DRUHÉ

Array ( [0] => stdClass Object ( [id_category] => 27 [id_type] => 0 [id_alias_category] => [id_podstromu] => [id_parent_category] => 1 [id_document] => [id_root_node] => 1 [id_modul] => [id_user] => 3 [id_layout] => [title] => O nás [is_container] => [is_prefered] => [is_hide_column] => [is_perex] => [is_private] => [is_deleted] => [address] => [url] => o-nas [urlfull] => o-nas [password] => [poradi] => 6 [hloubka] => 1 [left_node] => 1074 [right_node] => 1129 [id_menu_vertical] => ) [1] => stdClass Object ( [id_category] => 760 [id_type] => 1 [id_alias_category] => [id_podstromu] => [id_parent_category] => 27 [id_document] => [id_root_node] => 1 [id_modul] => [id_user] => 73 [id_layout] => [title] => Povídka pro ADRU [is_container] => [is_prefered] => [is_hide_column] => [is_perex] => [is_private] => [is_deleted] => [address] => [url] => povidka-pro-adru [urlfull] => o-nas/povidka-pro-adru [password] => [poradi] => 10 [hloubka] => 2 [left_node] => 1109 [right_node] => 1110 [id_menu_vertical] => ) )
Main banner

ADRA > O nás > Povídka pro ADRU

 

Markéta Pilátová

Markéta Pilátová (Foto: Pavel Hrdlička, licence CC-BY-SA 3.0)

MARKÉTA PILÁTOVÁ (1973) žila několik let v Brazílii a Argentině, kde učila česky potomky českých emigrantů. Dnes už je ale zpět v Praze a živí se jako novinářka. Patří k našim nejvšestrannějším spisovatelkám, napsala dva romány – Žluté oči vedou domů (Torst 2007) a Má nejmilejší kniha (Torst 2009), tři dětské knížky, sbírku poezie a překládá ze španělštiny. S jejími povídkami, překlady, fejetony, recenzemi, rozhovory i sloupky jste se mohli setkat také na stránkách Salonu.

Povídka Cikánský zvyk od Markéty Pilátové byla 1.9.2011 zveřejněna v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo.

Celou povídku si můžete přečíst v knize Miliónový časy. Povídka pro Adru, kterou vydává na konci dubna 2014 nakladatelství Argo. Knihu si můžete koupit v každém dobrém knihkupectví nebo si ji můžete objednat zde. Svým nákupem podpoříte aktivity organizace ADRA. Děkujeme!


Cikánský zvyk

Novináři vystoupili z vozu. Menší muž v bundě s kapucí a ona vyzvědačka, otravná žvanivá můra s dlouhými vlasy, drobná jako porcelánová soška. Muž se držel víc vzadu, schovával se za čočkou foťáku a všechno ostatní nechával na ní. On byl neviditelný, ona protivně viditelná. Nejvíc Helgu iritovalo, jak se doplňovali. Bylo vidět, že k sobě patří, že jsou to milenci, nebo manželé. A jistě spolu taky dlouho pracují, možná léta. Nebyli už úplně mladí, ale pořád tak vypadali. Nebyl to příjemný pohled, ani příjemné zjištění, protože ona sama nebyla mladá, ani tak nevypadala.      

Titěrná užvaněná bytost začala útokem. Uměla dobře španělsky, ale mluvila s evropským přízvukem a Helga se musela hodně snažit, aby jí rozuměla. „Jsme krajané, jsme Češi!“ zahlaholila radostně novinářka. „Já jsem Němka!“ konstatovala Helga španělsky. Česky uměla víc než dobře, ale byla sudetská Němka, žádná Češka, to tedy ne. „Jste přece z Hranic u Aše, nebo ne?“ udiveně povytáhla obočí novinářka a v té chvíli vypadala spíš jako učitelka. „Jsem z chilského fjordu Puyuhuapi, z provincie jižní Patagonie a žádné Hranice u Aše neexistují, existuje Rossbach,“ rozlítila se Helga...


Povídka pro Adru

Povídka pro Adru je projekt Salonu a humanitární organizace ADRA. Jde o cyklus povídek současných českých spisovatelů, propojený tématem cest – tohle téma jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě, a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně.“ Těmito větami jsme po bezmála dva roky uváděli náš literárně-humanitární experiment, z nějž tak trochu mimoděk vzešla i čítanka soudobé české prózy. Projektu se zúčastnilo dvacet jedna spisovatelů od mladých debutantů po klasiky, od bestselleristů a držitelů Magnesií Liter po tvůrce soudobými čtenáři spíše opomíjené. Dnešním vydáním cyklus Povídka pro Adru končí, ale setkat se s ním snad budete moci v knižní podobě, o níž jednáme s nakladateli. Jako závěrečný příspěvek jsme vybrali text Marka Šindelky o cestě, kterou musí v každém člověku vykonat slova. Takové rozloučení se nám zdá pro literární cyklus nejpřípadnější.