ADRA Česká republika

JSME TU S VÁMI PRO DRUHÉ

Array ( [0] => stdClass Object ( [id_category] => 42 [id_type] => 8 [id_alias_category] => [id_podstromu] => [id_parent_category] => 1 [id_document] => [id_root_node] => 1 [id_modul] => 10 [id_user] => 3 [id_layout] => [title] => Novinky [is_container] => [is_prefered] => [is_hide_column] => [is_perex] => [is_private] => [is_deleted] => [address] => [url] => novinky [urlfull] => novinky [password] => [poradi] => 24 [hloubka] => 1 [left_node] => 1410 [right_node] => 1411 [id_menu_vertical] => 928 ) )
Main banner

ADRA > Novinky

 

Anděl s berlemi

10.10.2012

Dobrovolnice Renáta Muchová doprovází po chodbě rehabilitačního oddělení těšínské nemocnice starou paní. Na první pohled je těžké rozeznat, která z nich je pacientka. Dobrovolnice, původně kosmetička, má devětatřicet let. Opírá se o francouzské hole. Člověk může jen hádat, co se stalo.  Že by uklouzla na náledí? Je konec února, za okny se čerti žení, nebylo by se čemu divit. Její odpověď zní trochu jinak: Onkologické onemocnění. Prodělala několik operací i amputaci končetiny. „Ale to už je dávno, třináct let! Musím říct, že mě to posílilo a posunulo dál,“ zlehčuje své problémy Renáta. Se starou ženou na vozíku vchází do pokoje číslo pět. Tam je vítají další dvě pacientky. Jedna po infarktu, druhá po operaci kyčle. Obě spojuje obava: Co s nimi bude? Žijí samy, kvůli zdravotním obtížím se o sebe nebudou moci postarat. Otazníků kolem jejich budoucnosti je mnoho. Nejhorší je to prý večer, když v pokoji zhasne světlo, myšlenky se začnou vířit.

Renáta jim rozumí, umí se do jejich situace vžít. „Sama vím, jak mi bylo, když jsem onemocněla a odvezli mě do Prahy na ortopedickou kliniku na Bulovce. Neměla jsem tušení, co se mnou bude. V Praze jsem nikoho neznala, obavy byly o to horší. „Jak jen to šlo, mě však navštěvovala moje obětavá rodina. Babička s mým tehdy pětiletým synem Tomáškem, tatínek nebo strýček, který je také lékařem. Víkend co víkend, střídala se celá rodina. Za to jsem jim vděčná. Z Českého Těšína je to do Prahy dálka, nemohli se mnou být pořád, a tak jsem se cítila osaměle hlavně přes týden. Naštěstí jsem v nemocnici poznala pana profesora Dungla a zaměstnance špitálu, kteří za mnou chodili i když nemuseli. Díky nim a své rodině, jsem všechno zvládla. Vytáhli mě hrobníkovi z lopaty,“ vypráví Renáta. Že jí kosti ničí rakovina, se od lékařů dozvěděla v době Adventu. Není snad horší čas pro takovou zprávu, mámu pětiletého kluka.

Od té doby uplynulo třináct let. Renáta se vyléčila, zůstaly zdravotní komplikace. Renátin syn už dávno odrostl. Maminku pravidelně vozí do těšínské nemocnice, aby mohla dělat dobrovolnici a pomáhat druhým lidem. „Někdy se odvézt nenechám a uteču, musím přece trénovat chůzi. Oni by se mnou pořád zacházeli jako v bavlnce,“ vysvětluje Renáta. I když je někdy vyčerpaná, přemůže se. „Klienty, které navštěvuji v Těšínské nemocnici, chci povzbudit a potěšit. Popovídat si s nimi, aby věděli, že nejsou sami. I já tak načerpávám ztracenou energii,“ říká. Při pohledu na rozzářené obličeje v nemocničním pokoji, je jasné, o čem mluví. Málokde je štěstí tak dobře znát jako tam, kde vstoupí naděje. Před chvilkou bylo v nemocničním pokoji ticho, po příchodu Renáty se odtamtud ozývá vzrušený hovor a smích. A to je ono.

Text napsala:  Kateřina Piechowicz
Příběh z publikace „Pomáhat je radost“



Kategorie: Dobrovolnictví