ADRA Česká republika

JSME TU S VÁMI PRO DRUHÉ

Array ( [0] => stdClass Object ( [id_category] => 42 [id_type] => 8 [id_alias_category] => [id_podstromu] => [id_parent_category] => 1 [id_document] => [id_root_node] => 1 [id_modul] => 10 [id_user] => 3 [id_layout] => [title] => Novinky [is_container] => [is_prefered] => [is_hide_column] => [is_perex] => [is_private] => [is_deleted] => [address] => [url] => novinky [urlfull] => novinky [password] => [poradi] => 24 [hloubka] => 1 [left_node] => 1410 [right_node] => 1411 [id_menu_vertical] => 928 ) )
Main banner

ADRA > Novinky

 

Řekl, že by si mne rád objednal na další den

24.1.2013

 

Nejednomu z nás jako malým prckům v nemocnici trhali nosní mandle. Špitály nebývaly nic moc a zelené kachličky, kterými byly obložené stěny, připomínaly spíše sklady v řeznictví. Dnes je to jinak. Dětské oddělení frýdecké nemocnice připomíná školku. Je světlé, barevné, plné hraček. Nudu na  pokojích přicházejí malým pacientům zahánět ADRA dobrovolnice. Zpívají jim, hrají na kytaru, jindy se s nimi pustí do ručních prací. Dětské oči září.

Dobrovolnice děti navštěvují ve dvou nebo ve třech. Každý den má službu někdo jiný. Tetami ve středy jsou Renáta Hrušková a Alžběta Pavlásková. Spolu se znají se léta, kdysi doprovázely své dcery na cvičení aerobiku. Renátu přivedla k dobrovolnictví Alžběta. „Na kontakt s dětmi jsem zvyklá, pracuji v mateřské školce jako školnice. Vzděláním jsem původně ekonom, ale vztah k dětem byl silnější. Hledala jsem si zaměstnání, při kterém bych s nimi mohla být. A tím lépe, když je to ve volném čase,“ vysvětluje Renáta a doplňuje své motto: „Každý máme dost času na to, abychom se věnovali druhým. Výmluva neexistuje.“

Při každé návštěvě nemocnice se setkává s novými dětmi. Málokteré se tu zdrží déle než týden. Pamatuje si ale snad všechny, s nimiž se poznala. „Třeba jeden třináctiletý kluk. První týden si mě jen oťukával, nic neříkal. Druhý týden za mnou přišel, chtěl hrát šachy. Odpověděla jsem mu, že ho zklamu, ale že to neumím. Nevzdal to a rozhodl se, že mě šachy naučí,“ směje se Renáta. Vtipná jí připadala jeho poznámka, když se ten den loučili: „Řekl, že by si mne rád objednal na další den.“

dobrovolnice z Frýdku-Místku Renátu podporuje i její rodina. „Každou středu jsou děti i manžel zvědaví, s jakou přijdu domů. Zajímají se, koho jsem potkala, jak jsem si vedla. Dávají mi důležitou zpětnou vazbu,“ vysvětluje Renáta. Temperamentní blondýnka je samý úsměv, energii má na rozdávání. „Chodím si dobíjet baterky mezi děti do špitálu. Je to pro mě povolená droga,“ směje se.

Její kolegyně Alžběta vchází do nemocničních pokojů s taškou barevných papírů, pastelek, lepidel, staniolu a barviček. „Je to malý adrenalinový zážitek. Stisknout kliku a nevědět, kdo je za dveřmi. Mohou tam být veselé děti, ale třeba i nepřístupný puberťák, kterého nezajímám, a stará se jen o to, jestli je v nemocnici připojení na internet,“ přibližuje některé situace Alžběta.

V nemocnici začínala před rokem a půl. První den byla nervózní. Věděla, že dětská duše je složitá a najít si k ní cestu je někdy těžké.  „Sestřičky mě poslaly do herny s tím, že tam na mne čeká malý kluk. Robin.  Když jsem vešla, rozzářil se. Instinktivně jsem si k němu sedla, během chvilky jsme byli zabráni do hry s autíčky. Pak mě vzal za ruku a povídá: Teto, pojď, ukážu ti to tady. Provedl mě celým oddělením. Bylo to dojemné a neuvěřitelně milé. Když jsem pak z nemocnice odcházela, cítila jsem se šťastná. Pořád jsem měla před sebou tu jeho usměvavou tvářičku,“ říká Alžběta.

Dobrovolnice z Frýdku-MístkuNe všechny děti jsou však bezprostřední jako Robin. „Pamatuji si na holčičku, která byla smutná, nechtěla moc mluvit. Pokoušela jsem se ji všelijak rozptýlit. Marně. Nakonec jsem zjistila, že jediné, po čem ta malá slečna touží, je pěkně se učesat, zaplést copánky a dát si do vlasů sponečky,“ popisuje dobrovolnice.

Když přijde řeč na silné zážitky, Alžběta vzpomíná na postiženou dívku, která pobývala na dětské jednotce intenzivní péče. „V ten den to vypadalo, že pro mne žádná práce nebude, oddělení se vyprázdnilo. Jen na intenzivce ležela dvanáctiletá holčička, těžce mentálně i tělesně postižená. Možná si někdo myslí, že se v takovém případě příliš pomoct nedá. Ale i člověk, který se nemůže hýbat a mluvit, vnímá. Sedla jsem si k ní, chytla ji za ruku a hladila po čele. Víte, co se po dvou hodinách stalo? Podívala se na mne a usmála se. Byl to zážitek. Budu ho mít napořád,“ popisuje Alžběta.

Dobrovolnice v nemocnici pomáhají nejen dětem, ale i jejich rodičům. Alžběta vysvětluje: „S těmi nejmenšími tu jejich maminky zůstávají po celou dobu a to je někdy vyčerpávající, obzvlášť psychicky. Proto jsou většinou rády, když jim jejich špunty aspoň na chvíli zabavíme a ony si mohou odskočit domů nebo alespoň v klidu vypít kafe.“

Text: Kateřina Piechowicz
Fotografie: Skupina 28 mm
Příběh pochází z publikace „Pomáhat je radost“, která je ke stažení zde. 

ADRA v České republice koordinuje 11 dobrovolnických center ve 27 městech ČR, která se zaměřují na pomoc lidem se zdravotním postižením, dětem a seniorům. V roce 2012 ADRA vyslala do 111 zařízení - domovů pro seniory, nemocnic, zařízení sociální péče, dětských domovů, kojeneckých ústavů, hospiců apod. 1686 dlouhodobých dobrovolníků.



Kategorie: Dobrovolnictví